Zpověď, ze které mám strach.

Jsou to přesně na den 3 měsíce, co jsem ze sebe vypustil(vypsal) všechnu tu páru, obrovskou frustraci a silný pocit emocí, vzteku, smutku, sebelítosti a zmaru. Bál jsem se ale hlavně svých reakcí na reakce okolí a tak to vše pouštím do světa až dnes.

A proč až dnes? Nevím. Prostě to tak cítím. Možná proto, že se za tu dobu udála obrovská a zásadní změna v mém životě a která bez sebemenší pochybnosti souvisí právě s touto zpovědí. Možná jen proto, že prostě chci.

Bojím se jí, ale zároveň vím, že mi pomůže. Je to úplně šílený až schizofrení stav a ani vlastně nevím čeho se vlastně bojím. Jestli sám sebe a svého ega. Jeho vlezných a dotěrných otázek nebo reakcí okolí.

Možná mám taky strach ze své slabosti, že když si tahle má slova budou druzí číst, tak už to nebude v jejich očích ten silný „Mira Vymazal“ kterej se tak všude prezentuje a vystupuje. A nebo to tak vůbec nebude a je to jen zase „můj“ ego pocit a představa či domněka, že druzí mají o mě takovou představu…že Já sám mám o sobě takovou představu….šílené co…ani ne. Je to naprostá realita a síla ega je fakt síla!

Uvědomuju si to víc a víc, dnes a denně a možná proto jsou moje pocity a stavy dnes takové, že vlastně ani nevím kdo jsem, kde jsem, co je správně a co ne.

Poslední 3 měsíce jsou pěknej kolotoč. Kotrmelce, pády a vzestupy se střídají jeden za druhým. Ale v pocitech, v emocích, v náladách. Narození nádherné druhé dcerky. Uvědomění, že je uvnitř mě něco špatně ve vztahu k ženám. Vyostřené vztahy s otcem. Problémy s prací a nedostatkem peněz. Se ženou se k sobě vůbec nechováme jako dva lidé, kteří přivedli na svět dvě krásné princezny. Nechováme k sobě v podstatě žádný nebo spíše takový mašinérsko-neutrální vztah. Žádná vášeň, radost, bezprostřednost, milování. Osobně je mi z toho hrozně smutno až prázdno a už nevím jak to změnit.

Možná to tak jednodušše má být. Máme si to oba projít, zažít, zjistit jaké to doopravdy je když dva jsou vedle sebe jen jako sloupy. Ale zase vychováváme děti jak nejlépe umíme a to taky nějakou dobu trvá než se člověk správně s celou smečkou naladí. Nevím. Možná si to zase jen obhajuju nebo to tak doopravdy cítím. Nevím.

Ve své „bibli“ kterou je mi Nová Země od E. Tolleho, Mistr píše, že až nám nebudou vadit stavy, že nevíme kdo a kde jsme, zůstane po nás TO naše opravdové Já, opravdové Bytí a poznáme konečně pocit štěstí.

Kéž bych se k tomuto stavu blížil:-)

Vnitřně taky cítím, že co se práce týká, dělám dobře, jdu správným směrem, ale navenek, materiálně, to tak vůbec zatím nevypadá. Plácám se z měsíce na měsíc a nedokážu se o rodinu postarat tak, jak by si hlavně manželka představovala a jak by si zasloužila. Nevím. Zase.

Já cítím, že je to tak v pořádku, že je to prostě jen přechodně, ale ona to má jinak. Pro mě je nejdůležitější být s nima, kdy to jen jde. Vstávat společně, být společně u jídla, odchodů a příchodů ze školky. Dát jim (hlavně teda dětem) ten pocit, že jsem tu pro ně. Nechci a nebudu jen otec na papíře. Chci být a budu pro svoji rodinu vždycky ten největší dárek v podobě sebe sama. V tomhle z ženy necítím takovou tu důvěru a klid, kterej bych cítit potřeboval. Ale je to jen můj pocit. Ona dělá jen to nejlepší co umí.

A zase jsme u toho zkurveného ega, které mi komplikuje život.

Od jisté doby si silně uvědomuju v jakém prostředí jsem se narodil a vyrůstal. Kým byli a jsou moji rodiče a rodina. Jaké návyky, pocity, postoje, vztahy a myšlení jsem si od nich postupně přebíral. Jak na sebe působíme a jak jsme na sebe napojeni. V některých momentech pořád cítím třecí hrany, které se mi vracejí v podobě vzpomínek z minulosti,  situací a vztahů. A nechci je předávat dál svým dětem, okolí, rodině. Měl jsem normální dětství. Žádné špatné vzpomínky. Naši mě nikdy nebili a nikdy mi nic nezakazovali. Tak nějak normálně. Měl jsem volnou ruku úplně ve všem. Možná proto, že jsem prvorozený. Nevím. Vždycky jsem si o všem rozhodoval sám a někdy jsem byl na všechno až moc sám..

A určitě proto jsem se před časem vydal na cestu sebe-poznání. A ta trvá samozřejmě dodnes a bude trvat do konce mých kroků tady na Zemi. To je jisté.

A mým největším opravdu problémem, který stále trvá a který si víc a víc uvědomuju, jsou nekontrolovatelné stavy vnitřního neklidu a silných emocí projevené nadměrným pocením rukou a nohou!

Tento stav se velice těžko, opravdu složitě vysvětluje a popisuje, když navenek působíte tak vyrovnaně. Vše je spojeno s emocemi, myšlenkami, egem a situacemi, které nikdy nevím kdy nastanou a v drtivé většině jsou hotovou katastrofou. Kdo nezažil neuvěří!

Stav vyloženě mokrých končetin mě provází asi od puberty, kdy jsem to začal vnímat opravdu intenzivně zejména kvůli reakcím okolí.

Popisovat ty situace a hlavně moje pocity v nich, kdy podávám ruku na pohovoru, kdy se snažím oslovit slečnu a seznámit se nebo kdy vypisuju doklad na úřadě asi  nemá v tuto chvíli smysl. Prostě katastrofa a ještě ke všemu když nevíš co to je, proč se to děje a co s tím.

Bojíš se o tom si z někým promluvit. Hlavně se svými rodiči. Kolikrát jsem jim to říkal, ale vždycky to nějak vyšumělo a nikdo s tím nic nedokázal udělat.

Proto u mě nastal proces hledání, který vlastně trvá dodnes. Nikdo mi vlastně nikdy neřekl, že mu je to nepříjemné, že mu to vadí, ale ty reakce člověk vidí a pozná jak to doopravdy je. Ale mě samotnému to vadí nejvíc, protože ten vnitřní stav, ten neklid mi ubližuje.

A těch změn a přesměrování je na mé cestě poměrně dost. A hlavně se týkají samozřejmě situací, které jsou vidět. Je to přístup k práci, k životu, k myšlení, jídlu, bydlení a celkově světu. A z toho jsem samozřejmě v nějaké situaci o které se snažím psát a píšu výše. Cítím, že se pocit uvědomění prohlubuje a stav se zlepšuje, ale přesto těm nejbližším pořád něco v souvislosti se mnou vadí.

Za zády mě u manželky kritizují, pomlouvají, ale nikdy se mě samotného nikdo z nich nezeptal proč to vlastně všechno dělám a kam tím směřuju. Tak já vám to teda řeknu kam směřuju.

K tomu, aby se mi nepotili ruce, k tomu, abych nebyl nevím proč pořád vnitřně až nasranej, neklidnej, měl pořád pocit, že mi něco utíká, že mám něčeho málo, že je něco špatně a já nevím co. Tak tyhle stavy a pocity už v sobě u nít nechci. Proto dělám to, co dělám.

Vlastně ani nevím jestli je mi jedno nebo ne, co si budete myslet až tento článek dočtete až sem. Spíš mi to bude jedno, protože vaše názory, myšlení a postoje neovlivním.

Jen svoje vnitřní stavy ano.

Už když jsem to všechno psal před tmi třemi měsíci, tak jsem věděl, že změna začala. Věděl jsem to vnitřně. Už se něco událo reálně, ale pořád to nevyústilo v nic konkrétního, o co by se dalo obrazně opřít.

Až 3. října všechny představy a sny dostaly reálný podtext a já začal působit jako pracovní terapeut v komunitě Krok u nás v Kyjově. Konkrétně jsem si nikdy nedokázal sám nazvat a už vůbec ne představit, že bych někdy pracoval v sociální sféře.

Ale všechno to, co mě doteď bavilo a baví a to, čemu jsem se věnoval ve svém volném čase, jsem našel na jednom místě, ze jedněmi dveřmi. To, kam směřují mé kroky v oblasti ochrany přírody, ekologie, sportu, motivace a sebe-poznání jsem započal dělat reálně pod jednou vlajkou. A ještě navíc tak úspěšnou a široko daleko respektovanou!

Pro mě životní úspěch za který jsem od té doby nesmírně vděčný. Každý den za tu šanci a to dobití vlastního Mt. Everestu děkuji.

Pomáhám lidem, kteří se ne vlastní vinou dostali na samé dno. Ale vlastní pílí, odhodlaností a přesvědčením se z nich každým dnem stávají plno-hodnotné a pro společnost prospěšné bytosti. V rámci pracovní terapie je naší náplní ochrana chráněných krajinných území na jižní moravě. Máme vlastní farmu, ovečky, stavíme hliněné domy. Každým dnem víc a víc poznávám sám sebe a druhé. Vážím si sám sebe, svých nejbližších a mám radost ze Života.

Děkuji za to, jak hluboce to ovlivnilo a ovlivňuje naše vztahy v rodině, se ženou a s dětmi. Našel jsem harmonii. Vnitřní. A denodenně pracuji na tom, si ji zachovat v jakýchkoli situacích. Ta vyváženost, ten klid a vyrovnanost jsou mi vším a cítím to tak i u svých nejbližších.

Každý den přeji každému ať ho potká stejné štěstí jako mě.

-Mira-

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.