Sportovat nebo soutěžit

Kdo mě zná ví, že sport byl a je mojí celoživotní vášní. Od malička jsem hrával fotbal a dával mu v podstatě 99% volného času. To mi vydrželo poměrně dlouho.

Sport jsem sledoval i jako divák a neexistoval snad jediný o kterém bych nevěděl novinky, zajímavosti, události.

Každé mistrovství, olympiáda, o všem jsem měl všeobecný přehled.

Bral jsem sportování jako koníček, jako vášeň a bylo mi jedno jestli dávám góĺy nebo nahrávám, jestli vítězím nebo prohrávám. Ano chtěl jsem vítězit, ale prohra mi byla vždycky výzvou a pokorně jsem ji přijímal.

Nezáleželo mi na tom, jestli jsem v tabulce první nebo poslední. Šlo mi o kolektiv o partu o kvalitně strávený čas tím, co miluji a s těma se kterýma je mi dobře.

Šlo mi právě o význam slova sou-těž.

Když jsem s fotbalem skončil aktivně, našel jsem si jiné aktivity odpovídající věku, možnostem, výzvám.

Bohužel to, kvůli čemu jsem fotbal hrával vymizelo. Postupem času a hlavně s odstupem času od svých aktivit si víc a víc uvědomuju jednu naprosto zásadní věc.

Význam slova SOUTĚŽ.

Všude kolem se jen soutěží. Rivalita je obrovská a hlad po výsledcích, uznání, prvenstvých, pozornosti a penězích ještě větší. Smutné je, že jsou už tyto atributy pumpované do dětí v podstatě od mateřských škol resp. kroužků a zájmových oddílů do kterých děti předškolního věku chodí v ne malém množství. A to celorepublikově.

Hlavně děti a mládež si bereme jako „rukojmí“, abychom si dokazovali něco, co ani sami mnohokrát nedokážeme vysvětlit, popsat.

Smutné.

Ještě ale víc to, že obhajoba typu „sportovat je zdravé“ , „sportem proti rasismu, drogám a alkoholu“ a ještě víc “ nevím co s dětma, tak je píchnu do kroužku“, je fakt na zamyšlenou a nevím jestli se při pohledu kolem sebe mám smát nebo plakat.

Smysl slova sou-těž úplně vymizel. Ale doslova.

On neznamená dokazovat si, že je někdo horší nebo lepší, silnější nebo rychlejší. Není to o výsledku, pořadí, bodech či gólech.

Je to o společném (sou) sdílení, prožívání, užívání, prostě těžení. Proto soutěž. Úplný opak je ale pravdou.

Největším problémem je to dnes samozřejmě v kolektivních sportech. Takové kluby mažoretek nebo aerobiček jsou tím největším příkladem. O fotbale, hokeji ani nemluvě. Tam je to přesně takové jak je zmíňeno výše. Schválně si někdy udělejte čas na nějaké jejich akce a udělejte si obrázek sami.

Tolik agrese, rivality, egoismu, zuřivosti, marnosti, bolesti a křivdy neuvidíte snad nikde v jednu dobu na jednom místě!!! A to nemluvím o divákovi..

Ale pozor. Blýská se na lepší časy. I když zatím jen malinko:-)

Na mysli mám individuální sporty. I když takové komerční maratony a překážkové závody nejsou už ani tak o soutěžení jako spíše o tom, že je to prostě IN a když to dá soused, tak já přeci musím taky ne? I když vlastně právě ten smysl soutěžení tam začíná ohromně převládat a fungovat. To přiznávám a čas ukáže, kam nás to jako lidstvo zavede.

Není přeci nad to si jít kdykoli kdy mám náladu a chuť zaběhat, zaplavat, zajet na kole nebo do fitka. A nemusím se přitom s nikým( hlavně s časem a závažím) srovnávat. Nemusím se u toho ani fotit a předvádět se na síti jaký jsem borec.

Stačí z toho mít jen dobrý pocit a prožívání. Stačí se „jen“ sejít s kámošema, rodinama, dětma a jen tak si pro radost zasportovat bez ohledu na výkon a výsledek. To je smyslem soutěžení.

Přeju nám všem co nejvíc hlubokých, láskyplných a smysluplných zážitků a chvil v kruhu přátel a rodiny.

peace of mind

-Mira-

 

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.