Pravda o Přírodě a lidech.

Máme všechno, co k životu potřebujeme. Nikdy v historii neměla žádná lidská civilizace takový přebytek všeho, co potřebuje.  Každý den a několikanásobně víc než jsme opravdu schopni využít.

Proč ale pořád chceme víc a víc?

Možná proto, že to štěstí, spokojenost a naplnění hledáme tam, kde to nikdy nenajdeme. Možná proto, že víc chceme než potřebujeme.

Ráno nás vzbudí mobil nebo budík. Ještě než otevřeme oči, svítí nám jedno nebo druhé světlo. Otočíme kohoutkem a studená, v lepším případě teplá voda a osvěžení. Pak potřeba na wc, spláchnutí a v kuchyni varná konvice na čaj nebo kafe.

Neuběhne ani 10 minut nového dne a drtivá většina lidí na světě má to, co druzí nikdy neuvidí a nezažijí.

Hotovo! Mazec! Síla!

Než vyrazíme z domu do zaměstnání, školy, za zábavou či byznysem prožijeme to, co hodně lidí na naší planetě ani nenapadne, že je možné. ……jídlo, zábava, informace o momentálním stavu počasí, dopravy, kurzu akcií a já nevím čeho ještě….prostě extrém.

Obrovské rozdíly ve vnímání reality vznikají každý den a to několikrát a opakovaně.

Jediné v čem rozdíl není je, že jsme všichni součástí jednoho celku. Součástí něčeho, co ani mnozí nedokážeme slovy popsat, čeho se nedokážeme dotknout. Vzít si to, ohmatat a vlastnit. Jsme ponořeni a ovlivněni hmotou. Materialismem a pocitem vlastnit.

Příroda nás jako lidi nepotřebuje. Člověk Přírodu ano.

V přírodě neexistuje porovnávání, hodnocení, dobře ani špatně. V přírodě je to, co je. V tuto dobu, tento den, tento okamžik. A jestli svítí slunce nebo bijí hromy a blesky, jestli se někdo narodil či zemřel, tak je všechno tak, jak má být.

Příroda má po miliony let svoje pravidla, svoje procesy, které se neustále opakují. Dekády zimy a tepla, procesy vymírání a zrození… jediné proč se vše tak děje je zachování Života. Možná bych to ještě nazval silou vědomí.

Vědomí je totiž prostor ve kterém vše vzniká. Prostor bez jakýchkoli hranic. Prostor ve kterém vzniká Život, Smrt, Vesmír, Myšlenka…prostě vše, co se kolem nás děje je Vědomí.

Abychom si jako lidé tohle všechno uvědomovali měli bychom SI UPŘÍMNĚ sami odpovědět na jednu z těchto otázek.

Proč TADY jsem?

Co je TADY mým úkolem?

Jaký smysl má TADY moje existence?

S tím má velkou propojenost naše víra. V co vlastně člověče věříš?

Víra je také od nepaměti součástí náboženství. S ním jsou ale spojeny také mnohé ukrutnosti, násilí, smrt a nevyčíslitelné lidské katastrofy.

Jsem přesvědčen, že historie, ale i současnost nám krásně zrcadlí stav naší mysli a to, že se nelze ubírat touto cestou víry. Že musíme změnit přístup k náboženství jako takovému. Především k jeho podstatě. Vynechat lidskou rasu a dívat se na něj jako na celek, jehož součástí a hlavním měřítkem a ukazatelem je Příroda.

A ta změna není příliš složitá. Jde jen o to si uvědomit odkud a z čeho jako lidská rasa pocházíme.

Názory a manipulativní přesvědčení některých jedinců a psychopatů trvajících stovky a tisíce let jsou jedna věc.

Nepopiratelné přírodní zákony a evoluce jsou věcí druhou.

Teď, dnes a v tento moment je jenom na každém z nás, co si připustíme k srdci a čemu uvěříme, že by nás mohlo učinit šťastnými a radostnými.

Jestli návratu ke kořenům, Přírodě, vnitřní divokosti, autentičnosti, bezmeznému poznání přírodních zákonů, fungování našeho těla a procesům ve vývoji Matky. Jejím rituálům, symbolům, cestě, energii znaků a vývoji nebo cestě mocenářských spolků, materialismu, mamonu, pocitu vlastnit, ovládat, manipulovat, řídit a vykořisťovat.

VÍRA je nejsilnější síla, emoce a energie. S ní jde ruku v ruce vytrvalost, vnitřní přesvědčení, pokora a pomoc těm, co to potřebují.

Dnes potřebuje největší pomoc člověk.

Ve vztahu sám k sobě a k sebe poznání. Všechny odpovědi na všechny otázky máme každý v sobě. Na vše si dokážeme sami odpovědět, vše si sami vyřešit včetně mezi lidských vztahů, myšlení, nemocí….jde o naše rozšíření vědomí a posun na jeho vyšší úroveň.

Pak si teprve uvědomíme sílu Přírody a automaticky změníme i své každodenní postoje a fungování. Jen tak skrze naše vědomé činy pomůžeme každý Přírodě jako celku.

Cesta vlastního příkladu, zodpovědnosti a pravdivosti k sobě samotnému.

Jen tak se staneme pravými a vědomými vzory našim dětem.