Máme se moc dobře a to není (asi) moc dobře.

Podle našich vědců egyptologů, kteří patří ke světové špičce v tomto oboru existují studie vývoje civilizací tzv. teorie sedmi obecných zákonů. Je zajímavé je porovnat a zjistit rozdíl mezi kolapsem a vývojem civilizace.

Je to paradox, ale čím lépe se máme, tím lépe se chceme mít. Tím víc chceme vlastnit, rozhodovat, mít. Nebo snad ne? A proč vlastně? Odpovědí je asi tolik, kolik lidí je na planetě:-) A některými z nich jsou pak vztahy bez citu a emocí, někdy až lenost, doslova nenažranost, lhostejnost, nezodpovědnost a nezdravé sebe-vědomí. Povrchnost, hmota, materialismus a falešný pocit důležitosti.

Přistupujeme k životu jako k něčemu automatickému. K něčemu povrchnímu, co je „úplně“ normální na hranici materialismu, hmoty a běžné věci. Chybí nám pokora, úcta, laskavost, harmonie, rovnováha a spolupráce.

Kde to vše najít, získat?

Zakopanej pes a jádro pudla je v osobním příkladu dospělých vůči mladým lidem a dětem. A základ je samozřejmě v rodině. Rodiče se bojí jít s dětma do konfliktu, do konfrontace a prostě, rázně a jednoduše jim říct, že tohle mít teď nemůžou, tam pojedeme jindy, teď je důležitější to a to. Prostě si stát za svým, že to a to má svůj čas, svoji hierarchii a že úspěch si musíme zasloužit! Posloupnost, hierarchie, trpělivost a vytrvalost.

Měli bychom si uvědomit, že každý z nás, tak jak se chová, ale především tak, jak myslí spoluvytváří atmosféru, realitu a dění kolem sebe. Každý z nás je spoluzodpovědný za to, co se nám a kolem nás děje. Protože na začátku je vždycky myšlenka. Ta má určitou energii a díky ní pak vzniká čin. To, že jdeme něco udělat.

Místo toho, abychom si tohle všechno uvědomovali, sami si dovolili se nad tím zamyslet a s dětma o tom mluvit, tak jim dáme do ruky tablet ať od nich máme pokoj, protože chceme vlastní klid. Hrátky na mobilech, tabletech a pc bez časových hranic, samé výlety, zážitky, nové oblečení a život jen tak vedle sebe.

Pro děti a jejich vývoj je nejdůležitější prvních 6 roků života. Jaké vztahy, návyky, jednání se od rodičů naučí do 6ti let, to už pak dál jen rozvíjí. Dětská psychiatrie je samostatný obor a odborníci a lékaři to jen potvrzují.

Rodiče tak nevědomky pěstují ve vlastních dětech nezdravé sebe-vědomí, frustraci. Falešný pocit důležitosti, falešné sebe-vědomí, kdy si dítě myslí, že když jenom je, tak musí mít všechno. Má na všechno právo. Hned a teď. Už včera bylo pozdě.

BLBOST!!! To všechno se musí naučit si to zasloužit. Vybojovat, vybudovat.

Vlastním příkladem učíme děcka a mládež, že jenom když budou mít výsledky(především pak studia) tak získají postavení, dobrou práci, byt, štěstí. Dovolíme jim po nás křičet, protestovat, vydírat nás. Učíme je, že chyby se nedělají, jsou špatné, není dobré je dělat a ten kdo je dělá je špatný.

NEJVĚTŠÍ OMYL V DĚJINÁCH.

Jenom a jenom díky chybám se učíme pokory, úcty a laskavosti. Trpělivosti a vytrvalosti nevyjímaje. Díky chybám si vážíme sebe sama a druhým nemusíme dokazovat, že jsme dobří. Získáváme tak to pravé sebe-vědomí. Tím, že ty překážky, co mi postavil sám Život, překonám. Poučím se z nich a nebudu je opakovat. To je celoživotní proces. To je škola Života.

Místo toho děcka za každou chybu trestáme, káráme je a učíme je tak před chybama utíkat. Dáváme jim najevo, že nejsou dokonalí. Protože sami před chybami utíkáme. Před konflikty, konfrontací, před konstruktivním rozhovorem jako člověk s člověkem, partner s partnerem. Místo toho jim dáme všechno co chtějí, co si vyřvou, vymrčí. Povolujeme jim hranice nebo v tom horším případě jim je ani nenastavíme. A děláme to většina nevědomky.

KATASTROFA!!!!

Každej den, sotva otevřeme oči máme všechno, co ke spokojenému životu potřebujeme. Úplně všechno. Světlo, voda, zábava, jídlo…hned teď, tady kdykoli si vzpomenu a třeba několikrát za den. A to ukazujeme dětem a mládeži. Jdeme jim příkladem. V nenažranosti, sobeckosti, lenosti. O něco se sami zasloužit. Na něco si počkat.

V zimě jíme maliny, jahody a borůvky. Lyžujeme a bruslíme v plus deseti jen proto, že to chceme a že je to „cool“ a že nám to umožňuje systém. Na sezónní a lokální potraviny, které jsou pro naše tělo tím nejlepším si neumíme a nechceme počkat. Každou dovolenou a výlety řešíme půl možná rok dopředu. Úplně zapomínáme na biorytmus Přírody, na vnitřní tikot našich biologických hodin, které jsou s Přírodou v souladu a na vše společně reagují. Podzim, zimu a Vánoce jako dobu odpočinku naprosto přehlížíme a jedeme na plné obrátky. Jen abychom dělali byznys, užívali si a byli dokonalí.

A to všechno ukazujeme našim dětem a mládeži. Automaticky, bezmyšlenkovitě, nevědomky. Život, rodinu a všechno kolem nich, jen abychom zapadli a druzí nás uznávali. A my měli pocit, že nás mají rádi! Lžeme tím hlavně sami sobě.

Možná potřebujeme opravdu „padnout na hubu“, abychom si tu pokoru vážit si spokojeného Života opravdově uvědomovali. Nevím. Čas a Život ukáže.

Nikdy v historii lidské civilizace jsme se neměli tak, jak se máme teď. To není těžké dohledat. Studia vědců jako je například prof. Peter Staněk, mluví za vše.

Proč jsme ale pořád tak nespokojení, když máme všechno na co si jen vzpomeneme? Proč nikdy v historii nebývalo tolik rozpadlých a nešťastných manželství? Tolik nenávisti, násilí, sebevražd, užívání alkoholu, drog a léků?

Možná je ten správný čas začít přistupovat k Života jinak.

Rodina s pevnými vztahy, vazbami, hierarchií, rituály je základ zdravé a silné společnosti. Ta změna začíná u každého z nás doma. U každé snídaně, oběda či večeře. U každé oslavy a příležitosti se vidět a potkat. Tam máme trávit ten smysluplný čas hrami, tvořením a předáváním zkušeností se svými dětmi. Ale také se svými rodiči a prarodiči.

Ti, kteří tohle vědí a jsou si síly rodiny vědomy, dělají všechno proto, aby je ničili. Aby tak ničili nejen rodiny, ale i státy a kontinenty. A to vše na úkor vlastních mocenských zájmů, pocitu nadvlády a ekonomických zisků.

V rodině, kde jsou zakořeněny pevné vztahy postavené na laskavosti, úctě a respektu ke svým předkům se také vytvářejí vztahy k místu a kraji narození. Odkud rod pochází, jaký vztah má k městu a celkově státu, své Zemi.

Pevná pouta tohoto charakteru vznikají i na našich zahradách a polích, kde se staráme o vlastní půdu. Sadíme vlastní stromy, keře, zeleninu. A sbíráme vlastníma rukama plody, které pak zase s vlastními dětmi a potomky zpracováváme a jíme. To, že si počkáme na sezónní ovoce a zeleninu v nás pěstuje silnou pokoru k Přírodě a Životu. Ruku v ruce s ní jdou trpělivost a vytrvalost. A naše děti to z nás vycítí.

Pomyslný kruh vztahu ke své Ze-Mi, ke „své“ Přírodě se uzavřel. To pravé vlastenectví je na světě a je nezničitelné.

To, že si budeme uvědomovat díky komu jsme se narodili, kdo nám dal prostor tady být, odkud jsme se tady vlastně vzali, co tady děláme a co bych tady měli po sobě zanechat, si v sobě každý můžeme postupně vybudovat silný a pevný vztah ke své Ze-mi. Vztah ke svému sousedovi, vesnici, městu, okresu a kraji. Uvědomit si, co je to pokora, střídmost, harmonie a rovnováha. Uvědomit si, že spolupráce s rodinou a ostatními lidmi kolem mě je to nejvíc, co můžu v Životě mít.

Ono totiž tohle všechno není hned. Nejde to získat penězi, titulem, školou, postavením v práci. Vztahy si musíme budovat, chránit je, opečovávat. Tak jak svoje nejbližší, tak jak sami sebe.

Radost, štěstí a lásku po které všichni tak vysoce toužíme, nenajdeme nikdy ve hmotě a materialismu. Jsou v tichu našich srdcí.